I demokracii je třeba si odpracovat
S doc. Tomášem Lebedou o fungování demokratických mechanismů v současné české společnosti
Česká politická scéna – alespoň v podobě, jak ji odrážejí média – neskýtá „obyčejným“ občanům mnoho důvodů ke spokojenosti s vývojem polistopadové demokracie. Podle průzkumů veřejného mínění převažují v hodnocení politiků a politické kultury převážně negativní postoje: většina z nás je přesvědčena, že úroveň české politiky od začátků devadesátých let znatelně poklesla. Odpovídá tomu i zaznamenaný nárůst nedůvěry k politickým představitelům, znechucení z množství nepřehledných skandálů a „kauz“ a nespokojenost s politikou obecně. Jaký vhled do naší společensko-politické současnosti nabízí obor, jehož hlavním předmětem je právě politická moc a její praktické uplatňování – politologie? O tom, jak chápat současnou českou politickou scénu, o možnostech občanů ovlivnit její úroveň i o fungování demokratických mechanismů obecně jsme hovořili s vedoucím Katedry politologie a evropských studií FF UP doc. Tomášem Lebedou, Ph.D.:
Podle profesorky Vladimíry Dvořákové se z hlediska politologa současná politická situace velmi obtížně komentuje. Jak před časem mj. uvedla, „vymkla se všemu, co politologie umí vydedukovat, spočítat, odhadnout…“ Jak rozumíte české politické scéně vy? Je v současné době politologie k něčemu „dobrá“?
Určitě je. Na to, jestli současné politice rozumím, bych odpověděl slovy sira Humphreyho*: „Ano, i ne.“ Obecnější poznání o politice, které politologie přináší, funguje v podstatě vždycky. Politika je do značné míry soubojem o moc, a ten se může odehrávat v nejrůznějších prostředích podle nejrůznějších pravidel. A současná česká politická scéna je jedno z možných prostředí. Pokud ovšem jdeme více do hloubky a začneme se zabývat tím, jak politologie nahlíží na fungování politiky v demokratických režimech, tam může být to porozumění skutečně horší, protože česká politika v posledních deseti letech spíše erodovala, než aby se kultivovala. Očekával bych, že se její pravidla budou spíše zpřísňovat a že občané budou mít politiku více pod svou kontrolou. Domnívám se, že v devadesátých letech byl základní trend nastaven poměrně dobře. Poté ale nastoupila ona „druhá liga“ politiků, což nebyli ti, kteří do politiky šli kvůli idejím, kvůli tomu, že chtěli prosazovat nějaký světonázorový pohled, který odpovídal jejich přesvědčení. Byli to politikové, kterým říkám „matadoři politiky všedního dne“. To jsou lidé, kteří velmi dobře vědí, jak v politice přežít, znají mechanismy a pravidla, jak se v politice dobře zajistit, ale naprosto jim chybí vize. A od té doby se z politiky stalo to, co dnes vidíme možná v té nekoncentrovanější podobě – v souvislosti se všemi těmi periodicky se opakujícími vládními „polokrizemi“. Většina těchto střetů nevzniká na základě konkurence idejí a programů, ale na základě různých skandálů, ať už reálných nebo vykonstruovaných, nebo na základě skandálů, které jsou kombinací obojího. A to je ten problém: politiku dnes představuje něco úplně jiného, než co by ji dominantně představovat mělo – tj. střet o ideje a programy.
Hraje v tom roli i to, že politické strany jsou evidentně napojeny na různé zájmové – podnikatelské, lobbyistické skupiny, takže ty ideje přestávají být podstatné nebo jsou dokonce na překážku?
Tuto výtku politickým stranám slýcháme často, ale já bych s tím nesouhlasil a modifikoval bych to. Podle mne je správné, že jsou strany nějakým způsobem napojené na některé zájmové skupiny. Zájmová skupina není nic špatného, jsou to například odbory, sportovci, Jihočeské matky, zájmových skupin je ve společnosti obrovské množství. Struktura těchto skupin, které nějakým způsobem hájí zájmy občanů jinak než politické strany, je naprosto legitimní a dokonce velmi důležitá. Já vidím jako problém českých politických stran nikoli jejich napojení na zájmové skupiny, ale na individuální zájmy. Protože zájmová skupina je většinou poměrně transparentní, zájmy odborů nebo třeba i podnikatelů jsou také v podstatě transparentní; v řadě zemí je běžné, že například sociálně-demokratické strany jsou napojeny na odbory, pravicové strany na zaměstnavatelské svazy a podobně. Někdy to má dokonce institucionalizovanou podobu, např. v Británii jsou odbory kolektivními členy Labour Party. U nás spočívá největší problém v tom, že politické strany skrytě hájí zájmy jednotlivců, kteří ty strany ekonomicky nebo dokonce i mocensky nějak spoluovládají.
Platí tento princip pro všechny strany?
Řekl bych, že ano, samozřejmě pro některé strany víc, pro některé méně. Tím nejlepším příkladem bude asi často zmiňovaná ODS, ale nevyhýbá se to ani levicovým stranám, jako je třeba ČSSD. I tam působí někteří velmi vlivní podnikatelé a místní bossové, zejména na regionální úrovni. Je to dáno také tím, že s výjimkou lidovců a komunistů u nás politické strany nemají masové členství. A ovládnout stranu, která nemá masové členství, je poměrně jednoduché. Při málo početné členské základně stačí jednomu místnímu bossovi najmout pár desítek lidí, kteří se přihlásí do místní organizace a už najednou stoupá po vnitrostranické hierarchii směrem vzhůru a velmi rychle a efektivně začne tu stranu ovládat, nejdříve na lokální, a později i na regionální úrovni.
Jak došlo k tomu, že se politici přestali řídit idejemi a vizemi a začali fungovat jako „matadoři“?
Společnosti, jejichž směrem bychom se chtěli nebo měli ubírat, jako jsou třeba Skandinávie, Británie, Holandsko, tedy země na sever a na západ od nás, to jsou země, které mají mnohem delší demokratickou kontinuitu. Mnohem déle se tam budovaly vzorce politické kultury, a to zkrátka nelze v čase přeskočit. My můžeme velmi rychle nastavit ústavní mechanismy, to se dá udělat za pár týdnů, že se napíše nová ústava, tak jako se to ostatně v řadě transformujících se zemí na počátku devadesátých let stalo. Ale to neznamená, že když má země stejnou ústavu – nebo dokonce i kdyby převzala celý právní systém některé z etablovaných demokracií – že najednou bude mít stejnou i demokracii. Vůbec ne.
Na čem záleží?
Právě na té politické kultuře. Ale ta nezahrnuje pouze to, jak se politikové chovají, to je jen velmi zúžený, „žurnalistický“ pohled. Politická kultura představuje celý soubor vztahů mezi společností a politikou, jsou to vzorce politického chování, které společnost po politicích vyžaduje a politici se jimi řídí, protože jim nic jiného nezbývá. Není to tak, že by se v Británii rodili lidsky lepší politici. Mají ale společností stanovená pravidla a ta jsou za tu dlouhou dobu, co se vyvíjela, natolik jasná, že si nikdo nedovolí je překročit. A pokud je politik překročí, což se samozřejmě stává, je pak většinou potrestán a musí odstoupit, protože společenský tlak si prostě nedovolí ignorovat. Objeví-li se tedy například korupční chování nebo i podezření z korupčního chování, hned je z toho vyvozena politická odpovědnost – v tom prostředí to jinak nejde. Než se u nás takové vzorce chování usadí, bude to podle mne trvat velmi dlouho. Především to však nepřijde samo. Nestačí jen vydržet těch několik desítek nebo stovek let, jako např. v Británii. Jsou totiž země, řekněme na jih a východ od nás, kde se podle mého názoru ani po dlouholetém vývoji tamní politická kultura nebude podobat té západoevropské. A to právě proto, že očekávání společnosti od politiky tam jsou jiná, a tedy i to, co politikům společnost dovolí, vypadá úplně jinak. Taková společnost toleruje korupci, klientelismus a celou řadu patologických jevů a v podstatě se s tím smíří jako s běžnou součástí politiky. A to je ta zásadní otázka: budeme na své politiky přísní a budeme tak směřovat tím severo-západním směrem, anebo budeme benevolentní a budeme směřovat přesně opačně?
Jak konkrétně mohou občané projevit svou „přísnost”? Někdy se zdá, že těch možností v současné době mnoho nemají… Nebo je pouze nevyužívají?
Představuje to hodně práce, výsledek se dostavuje velmi pomalu a často to může působit marným dojmem. Ale demokracii nelze redukovat pouze na to, že jednou za čtyři roky přijdeme do volebních místností a hodíme své lístky do volební urny. To se nám samozřejmě snaží někteří politikové podsunout a někteří by i rádi viděli, kdyby občan skutečně jen jednou za čtyři roky přišel, zvolil je a pak se další čtyři roky o nic nestaral. Z pohledu některých politiků je to samozřejmě ideální model, protože potom si opravdu mohou dělat, co chtějí. Ale skutečná demokracie znamená aktivní občany. Občany, kteří jsou aktivní nejen ve volbách, ale kteří politiku sledují a v případě, že s politickým děním nejsou spokojeni, dají to najevo.
Jakým způsobem?
Vytvářejí občanské iniciativy, právě ty zájmové a nátlakové skupiny, které se snaží politiky přimět ke změně některých jejich rozhodnutí. Je ideální, pokud to začíná na lokální úrovni, v obci. Když se občanům nelíbí, jak místní politikové rozhodli o tom, co se například postaví na uvolněném městském pozemku – jestli to bude další supermarket nebo dětské hřiště, v tom momentu mají možnost do toho vstoupit formou nějaké občanské iniciativy. Zpočátku to samozřejmě může být skutečně spíše marný boj, protože úspěšná může být třeba jen jedna z pěti iniciativ. Ale čím častěji budou tyto aktivity vznikat, tím víc se jich politikové začnou obávat, a čím častěji budou úspěšné, tím více budou muset politikové svá rozhodování zvažovat. Je to efekt sněhové koule, kdy na sebe občanská aktivita začne nabalovat úspěchy, a tím se postupně stává stále silnější a její snažení efektivnější. Ale musí se začít. V tomto ohledu je velmi silná právě taková anglosaská nebo skandinávská společnost. Tam jsou lidé nejaktivnější na lokální úrovni a skutečně si nenechají nic líbit. Pokud se bude občanský sektor u nás takto rozvíjet od lokální úrovně až po celostátní témata, pak je šance, že se politika skutečně dostane pod kontrolu občanů.
Podle některých reakcí na různých diskusních serverech i v osobním kontaktu je patrné, že ta marnost či skepse zvláště v poslední době poměrně sílí. Občané mohou mít pocit, že politické strany, které se dostaly k moci, fungují zcela jinak, než se tváří, že uvnitř celého politického systému působí mechanismy, které jsou pro občany netransparentní…
Máte pravdu, ale na druhou stranu je i v té marnosti jistá naděje, a sice v tom, že si to lidé uvědomují a vnímají to jako něco negativního. Existují společnosti, které vnímají negativní jevy v politice – klientelismus, korupci a podobně, jako něco samozřejmého, jako něco, co do politiky prostě patří, je s ní jaksi přirozeně spojeno a jinak to ani být nemůže. V takovém prostředí je to potom skutečná marnost, tam už je společnost naladěna tak, že lze těžko očekávat, že se zmobilizuje k nějakému odporu. Pokud si společnost uvědomuje, že politika je nezdravá, tak je to podle mého názoru ještě stále dobré, protože v takové společnosti vznikají nějaké iniciativy, nějaký odpor. A vždycky to chodí v určitých vlnách, v nichž se společnost dokáže více zmobilizovat a vystavit politikům negativní vysvědčení, třeba i zvrátit volební výsledek.
Najdeme ostatně příklady i u nás. Poslední volby v roce 2010 vedly k tomu, s čím jsme se nikdy před tím nesetkali: objevily se konkrétní iniciativy, které vybízely k jiným způsobům preferenčního hlasování, zejména od konce, a protože se současně změnil i systém preferenčního hlasování, tak se najednou do Poslanecké sněmovny dostala čtvrtina poslanců, kteří nebyli na volitelných místech. Čtvrtina poslanců tedy zasedla ve sněmovně jen díky preferenčním hlasům. A to je obrovská síla, v minulosti to bývalo maximálně šest poslanců. Tady tedy vidíme, že to mělo smysl. A pokud občané postupně zjistí, že takové aktivity smysl mají, tak je možná nebudou považovat za marné a začnou se jich častěji a aktivněji účastnit. Vracím se k tomu, co jsem říkal: jde o to začít a překonat pocit, že to nemá smysl. Potom to politikové začnou brát mnohem vážněji a respektovat. Doufám...
Nejsem si úplně jista, jaký konečný smysl měla změna preferenčního hlasování. Jestliže se přece do sněmovny dostanou byť i původně nevolitelní kandidáti, tak jsou stejně nakonec „zpracovaní“ stranickým aparátem a když jde o konkrétní hlasování či návrhy, semknou se jako jeden muž. Je potom vůbec důležité, jestli tam sedí někdo jiný, než by tam podle představ stranických grémií sedět měl?
Máte pravdu, ale já jsem to myslel jinak – jako důkaz toho, že občanská aktivita může mít nějaký efekt. V tomto případě alespoň v tom, že bylo pozměněno složení sněmovny. Jestli to změněné složení sněmovny nějak reálně ovlivní politiku, to už je jiná věc. Každopádně je to důkaz toho, že snažíme-li se, můžeme něčeho dosáhnout. Jde jenom o to, kde se začneme snažit, v jakých oblastech začnou být ty občanské iniciativy aktivnější.
Jako politolog musím ale připomenout, že ona stranická disciplína, na kterou se my občané často díváme s despektem, je pro parlamentní režim naprosto nezbytná. V parlamentním režimu se vláda opírá o Dolní komoru Parlamentu – Poslaneckou sněmovnu, a ve chvíli, kdy ztratí její důvěru, končí. Kdyby neexistovala vnitrostranická disciplína, měl by jeden každý poslanec ohromnou negativní sílu, se kterou by mohl vládu vydírat. Byli jsme toho svědky v minulém volebním období, kdy Topolánkova vláda lavírovala kolem sta poslanců a neustále musela tak trochu uplácet každého poslance z koaličních řad, protože na každém jednom poslanci v podstatě závisel její život. A také se pak ukázalo, že jednotlivci tu vládu zničili v tom nejméně vhodném období – uprostřed předsednictví Evropské unii. Vždy se na to tedy musíme dívat z více úhlů, přičemž pohled, který akcentuje stabilitu vlád, není nevýznamný.
Jaký je váš názor na stanoviska některých sociologů či politologů, podle kterých základní demokratické principy deformuje či dokonce ohrožuje globalizovaný pohyb kapitálu v současném světě?
Vyčítat ekonomickým zájmům, že poškozují demokracii, úplně nelze, protože demokracie stojí na liberálních hodnotách a liberalismus je do značné míry provázán s ekonomickou soutěží, se svobodou podnikání. Domnívám se, že volné tržní prostředí, které je nyní v celosvětovém měřítku globalizované, je i podmínkou pro fungování demokracie. Spíš se kloním k názoru, že se demokracie musí naučit s novými podmínkami žít, umět na ně reagovat, stanovit jim určitá pravidla a mantinely. Což lze – ty etablované demokracie si nacházejí mechanismy, jak to zvládnout.
Ostatně demokracie byla vždy vystavena celé řadě různých rizik a vnějších ohrožení. Ano, můžeme to vnímat jako jedno z nich. Ale rozhodně to není to nejhorší. Veškeré totalitarismy dvacátého století představovaly mnohem větší rizika a faktory ohrožující demokracii, než jsou současné globalizované ekonomické podmínky. Nedomnívám se, že jde o jev, který by z podstaty ohrožoval demokracii.
Jako politolog jste tedy optimista …
Měli bychom být optimisté, ovšem takoví, kteří se nespoléhají na to, že všechno přijde samo. Optimisté, kteří vědí, že si to musejí odpracovat.
Ptala se Velena Mazochová, foto Marek Otava
* Sir Humphrey Appleby, fiktivní postava z britských televizních seriálů „Jistě, pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“
Doc. PhDr. Tomáš Lebeda, Ph.D., vedoucí Katedry politologie a evropských studií FF UP. Profesní dráhu začínal v Sociologickém ústavu AV ČR, dále působil na Filozofické fakultě a Fakultě sociálních věd UK. Specializuje se na oblast voleb, volebních systémů a volebního chování. Věnuje se též vlivu ústavně institucionálních mechanismů na polický proces a šířeji oblasti komparativní empiricko analytické politologie. Publikoval odborné stati v domácích i zahraničních, recenzovaných i impaktovaných odborných časopisech a v mnoha odborných knihách. Je autorem monografie „Volební systémy poměrného zastoupení, Mechanismy, proporcionalita a politické konsekvence“ a spoluautorem tří dalších.
Aktuální zpravodajství a publicistiku z Univerzity Palackého najdete na stránkách Žurnálu Online.
