Za doc. PhDr. Petrem Horou, Ph.D.

V pondělí 14. května 2012 zesnul ve slovinské Lublani, kde poslední tři roky přednášel na tamější slavistice, literární historik doc. PhDr. Petr Hora, Ph.D., dlouholetý člen katedry bohemistiky FF UP. Zemřel po více než dvouletém statečném boji s nemocí nejzákeřnější, rakovinou, krátce po svých čtyřiapadesátých narozeninách.

Petr Hora se narodil 1. května 1958 v Mladé Boleslavi, ovšem městem jeho srdce, které si zamiloval a kam se vracel a kam nakonec s rodinou přesídlil, se stala Olomouc. Po maturitě studoval na olomoucké filozofické fakultě češtinu a občanskou výchovu. Studium ukončil v roce 1982. Poté pracoval v různých vzdělávacích zařízeních jako vychovatel a učitel, v roce 1987 nastoupil na bohemistické pracoviště filozofické fakulty Ostravské univerzity, kde setrval – s tříletou přestávkou v letech 1992–1994, kdy byl lektorem češtiny na Varšavské univerzitě – až do roku 1997. Tehdy se do Olomouce vrátil, aby na katedře, na níž studoval, pedagogicky působil až do roku 2009, kdy odešel do Slovinska a stal se docentem pro českou literaturu na Univerzitě v Lublani. Olomouc však zcela neopustil: nadále zde bydlel a na své někdejší katedře působil jako člen oborové rady doktorského studijního programu Česká literatura a spolupracoval na projektech, které se zde realizovaly.
Petr Hora byl žákem profesora (tehdy ovšem docenta) Jiřího Skaličky, jemuž během studia dělal pomocnou vědeckou sílu. Setkání obou bylo osudové. Předznamenalo budoucí vědeckou dráhu Petra Hory a v neposlední řadě dalo vzniknout vzájemnému přátelství. Bylo symbolické, že na olomouckou bohemistiku se vrátil po smrti svého učitele, aby pokračoval v jeho započatém díle: přednášel a vedl semináře o české literatuře 19. století a také dokončil a k vydání připravil Skaličkovu edici Múzy moravské Josefa Heřmana Agapita Gallaše, základního díla moravského národního obrození.

Vedle 19. století věnoval Petr Hora svou pozornost rovněž osobnostem regionální literatury (v tom byl rovněž dobrým žákem svého učitele), a především literatuře katolické (a v tom se od něho zásadně lišil): zaujat zejména dílem Jaroslava Durycha napsal o něm disertační práci a několik studií, připravil rovněž edici jeho Cesty svatého Vojtěcha (1992), jen syntéza chybí: čas, který mu byl na tomto světě vyměřen, byl nakonec nedostačující.
O Petru Horovi lze s jistou nadsázkou říci, že byl fanatikem faktu. Jeho vědecká práce to dokládá. Spojení literárního faktu a s historickým mu bylo nade všechny leckdy módní metody. Nesnášel, když někdo k historii přistupoval s neúctou, zacházel s ní nepoctivě nebo se k ní stavěl laxně či ji dokonce ignoroval. To nepromíjel. Svým kolegům ani studentům. Byl kritický a ještě více sebekritický. Podobné to bylo se vztahem k mateřštině. K českému jazyku měl mimořádnou úctu. Pro studenty prvních ročníků to byla velká škola, když jim několikrát vrátil referát plný jeho poznámek a škrtů. Pro Petra Horu bylo příznačné, že k posuzování každé drobné studentské práce, ale i k pracím diplomovým či disertačním, k vědeckým publikacím, které recenzoval v časopisech, přistupoval vždy s plným osobním nasazením. A totéž očekával od těch, jejichž práce posuzoval: že práci neodbudou. A v tom byl mnohdy problém. Až příliš často narážel na práce připravené s ledabylostí, nadto postrádající základní odbornou erudici, na práce slabé, jejichž autoři/autorky však nepostrádali nepatřičné sebevědomí. Pak byl nekompromisní. Naproti tomu studentům/studentkám, kteří projevili opravdový zájem o obor a pokoru vůči němu, byl vždy připraven nezištně pomoci.

Studenti ztratili v Petru Horovi angažovaného učitele, česká literární historie výtečného vědce, přišli jsme o obrozence v postmoderním světě. My, nejen hoši (ale i děvčata), co jsme spolu mluvili, abych parafrázoval Karla Poláčka, jednoho z jeho oblíbených autorů (hru s citáty a hláškami z literatury a filmů jsme spolu nejednou provozovali), jsme ztratili někoho, o kom jsme věděli, že se na něj můžeme stoprocentně spolehnout, že je tu pro nás vždy k dispozici.
My, nejen hoši (ale i děvčata), co jsme spolu mluvili, jsme viděli, jak schází. Viděli jsme, jak statečně s nemocí bojuje, jak do posledních chvil pracuje a věří. My, nejen hoši (ale i děvčata), co jsme spolu mluvili, už s ním nebudeme moci mluvit. Už za ním nebudeme moci přijít pro radu, pro pomoc. Víme, že nám bude scházet. Víme, že zůstaneme jeho dlužníky. A taky víme, že zůstaneme spolu, i když tu nebude. Není.                                        

PhDr. Jan Schneider, Ph.D.

---