Vaudeville je žánr, při kterém hrozí smrt smíchem

Za publikaci s názvem Francouzský vaudeville s podtitulem Geneze a proměny žánru, na které pracovala téměř dva roky, získala doc. Marie Voždová, Ph.D., při nedávném slavnostním ceremoniálu v aule Právnické fakulty Čestné uznání rektora. Tímto dramatickým žánrem se však zabývá již řadu let. Vaudeville charakterizuje především smích. „Mnohé vaudevillové situace jsou vystavěny na manželských trojúhelnících. Důležitým prvkem žánru je chaotický chvatný pohyb postav, které se pronásledují, unikají si, schovávají se do různých skrýší. Nezastupitelnou roli hrají předměty jako dveře, skříně, postele nebo lahve alkoholu,“ přiblížila základní znaky vaudevillu autorka oceněné monografie.

Proč jste se rozhodla zkoumat zrovna tento žánr?

Dramatický text mě přitahoval vždy pro svou svižnost, lakoničnost a vazbu na scénickou realizaci. Komediální žánr pak dvojnásob. Při řešení grantu GAČR Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských divadelních scénách  jsem zmapovala výskyt  a recepci francouzských divadelních her u nás. Vedle tzv. „vysokých“ komedií se v repertoárech divadel často objevovaly v odborné literatuře nepříliš zmiňované vaudevilly. Zajímala mě zjevná markantní propast mezi sympatiemi čtenářstva a postoji odborné kritiky na druhé straně. Primární výzvou pro mne byl vaudeville nikoli jako divadelní hra, ale jako autonomní psaný text, kniha. Vaudeville byl totiž  obecně považovaný za dramatický žánr přijatelný pouze při scénickém ztvárnění. Žánr, jehož samotný text postrádá literární kvality.

Kdy jste se s vaudevillem setkala poprvé?

To přesně netuším, ovšem pamatuji si na jednu  návštěvu divadla s rodiči, hrál se Slaměný klobouk. Tehdy jsem o vaudevillu nic nevěděla, ale zato si dobře pamatuji na veselou honičku postav a urputné shánění klobouku. A co je nejdůležitější, ve vzpomínce mám toto představení spojené s pocitem velice příjemného prožitku.

Myslíte si, že Češi tento žánr znají dostatečně dobře?

Podle mého názoru ano, i ne. Francouzský vaudeville jako dramatický žánr, jeho představitelé a stěžejní texty patrně českému čtenáři mnoho neříkají. Myslím si ale, že snad každý divadelní nebo televizní divák zhlédl inscenaci některé z mnoha divadelních her tohoto typu, a dobře se u ní pobavil. Intelektuální část národa pak zná poměrně dobře jména Georgese Feydeaua a Eugčna Labiche, ostatní autory už ale méně. Zmíněná Labichova hra Slaměný klobouk vešla ve všeobecnou známost díky volným adaptacím Voskovce a Wericha nebo Miroslava Horníčka.

Jaké dílo z české tvorby se tomuto žánru nejvíce blíží?

Ve své druhé vývojové fázi v podobě hry s písněmi může být  vaudeville srovnáván s tzv. pražskou lokální fraškou, hrou, do které jsou začleněny dobové populární písně. V moderním pojetí lze najít příbuznost s určitou formou muzikálu, jakožto veselého představení s kombinací písní, skečů a jiných menších dramatických útvarů.

Co přesně termín vaudeville znamená? Dá se vysledovat, na jakém místě vznikal?

Existuje několik interpretací vzniku tohoto termínu. V patnáctém století, dříve než se stal dramatickým útvarem, byl vaudeville venkovskou lidovou písní. Slovo vau-de-vire nebo též vaudevire označovalo údolí řeky Vire v Normandii, odkud pocházeli autoři písní. Sbírky písní, které vznikaly ve městech, se nazývaly voix-de-ville, později vaudeville neboli hlasy města. Vedle těchto geografických vysvětlení existují i řekněme funkční etymologické interpretace, podle nichž vznikl vaudeville od výrazu vau-de-route, jenž znamenal podél cesty, křížem krážem, a nebo také spojením sloves vauder a virer, která obě označovala cirkulující pohyb. Tyto interpretace zdůrazňovaly cyklickou strukturu písní, repetici refrénu atd. V sedmnáctém století se začaly písně vaudevilly objevovat v divadelních hrách. Později se písně vytratily a zůstala čistá forma mluvené divadelní hry. V období rozkvětu je žánr téměř výhradně spjat s hlavním městem Paříží.

Kterou dobu byste označila za „zlatou éru“ vaudevillu?

Obdobím velkého rozkvětu žánru je druhá polovina 19. století, jeho zlatým věkem pak nepochybně takzvaná „Belle Époque“ na přelomu 19. a 20. století. První část tohoto období je spojená se jménem Eugčna Labiche. Další etapu určuje tvorba geniálního francouzského dramatika Georgese Feydeaua. Hry právě tohoto autora (Brouk v hlavě, Dámský krejčí, Dáma od Maxima, Ťululum,  aj.) vešly v obecné povědomí diváků i čtenářů. Například hra Dáma od Maxima byla ve Francii natolik populární, že se podle dobových záznamů stala vedle Eiffelovy věže druhou hlavní atrakcí velké výstavy v roce 1900. Do Paříže  přijížděly davy lidí, aby zhlédly tyto dva zázraky století.

Jaké znaky jsou pro něj charakteristické?

Vaudeville charakterizuje především smích. Je to komediální divadelní žánr, jeho primárním cílem je pobavit. Jde o žánr situační nebo zápletkové komiky, který se vyznačuje typizovanými postavami, jako jsou například manžel záletník, nevěrná manželka, milenec, milenka, služebná, nápadník, dcera na vdávání, tchýně atd. Mnohé vaudevillové situace jsou vystavěny na manželských trojúhelnících. Důležitým prvkem žánru je mechanický pohyb postav a předmětů v určitém vymezeném, nejčastěji uzavřeném prostoru. Postavy se pronásledují a unikají si, schovávají se do různých skrýší. Nezastupitelnou roli tu hrají předměty jako dveře, skříně, postele, lahve alkoholu a jejich pohyb v prostoru. Chaotickému chvatu odpovídá také jazyk postav, slovní tiky, výkřiky, nedokončené výpovědi. U některých autorů se ve hrách objevují iracionální a absurdní až hororové prvky.

Proč literární historici a kritici vaudeville spíše míjeli?

Stavěli se k vaudevillu podobně jako jeho autoři. Uznávali jeho existenci, brali na vědomí jeho velkou popularitu, sami ostatně texty četli a navštěvovali premiéry her na divadelních prknech. Ale tím jejich zájem končil. Brali tato díla jako záležitost příjemné zábavy a okamžiku, nikoli jako produkci, která si zaslouží být knižně vydávána a seriózně zkoumána. Autoři pak psali své vaudevilly pro slávu i živobytí, pro publikum, které si díla vyžadovalo. Zároveň se chtěl ale každý z nich realizovat i v jiných dramatických žánrech tak, aby si zasloužil zvát se „autorem“, a nikoli pouhým „bavičem“.

Odkud jste čerpala informace při práci na monografii? Pátrala jste například v nějakém archivu?

Sekundární literatury, která by se zabývala vaudevillem jako žánrem, je ve světě velmi málo, u nás prakticky žádná. Při popisu vzniku a vývoje žánru jsem čerpala z několika dílčích francouzských studií. Co se týče jednotlivých konkrétních detailně představených autorů a jejich děl, informace jsem hledala ve Francouzské národní knihovně v Paříži a divadelním archivu. Při vlastních analýzách děl jsem používala originální knižní kritická vydání textů, která jsem si cíleně několik let obstarávala.

Znáte nějakou vtipnou historku provázející „život“ vaudevillu?

Smích je v podstatě poměrně vážná záležitost. Samotný Gerges Feydeau, mistr vaudevillu, který dokázal rozesmát přeplněné divadelní sály, byl ve svém životě postupně stále zasmušilejší. Trpěl nervovou chorobou, konec života strávil v sanatoriu u Paříže, kde se pohyboval výhradně ve vojenské uniformě a s přesvědčením, že je Napoleon Bonaparte. Dobový tisk zaznamenává například příhodu z pařížského představení jedné z Feydeauových her, při kterém se jistý divák smál natolik, že byl stižen mrtvicí a ještě během hry zemřel. Ale abych řekla něco veselejšího. Myslím, že veselý musel být pro autory samotný proces tvoření. V případě vaudevillů nebylo totiž vůbec výjimkou, že se na tvorbě jednoho díla podílelo více autorů. Seděli třeba v pařížské kavárničce, jeden načrtl zápletku hry, další přidal pokračování, jiný rozvinul nový motiv a tak to šlo dál až k finálnímu rozuzlení. Sami sobě byli prvními posluchači i kritiky. A proces tvorby provázela radost.

Co vám práce na této publikaci přinesla?

Těžká otázka. Celkem snadno bych mohla říct, co mi vzala – volný čas, prázdniny, jeden dočista unavený notebook … Přinese mi body do RIVu. Jinak ovšem, pomineme-li obvyklé závěrečné hektické okamžiky, pochopitelně nové poznání, potěšení z dobrodružného objevování zapomenutých autorů a odhalování zákonitostí i zákulisí vzniku jednotlivých her. V neposlední řadě pak při vlastních analýzách konkrétních děl onu až barthesovskou „rozkoš z textu“. Ve finální fázi jsem si s uspokojením potvrdila svou původní hypotézu, že totiž zvolený „opovrhovaný“ korpus je hoden vědeckého zkoumání a skýtá možnosti nových pohledů. Potěšila mě také pružná spolupráce s Vydavatelstvím UP a výsledná grafická podoba publikace. Ráda jsem sledovala knihu od samotného zrodu až po její konečnou podobu.

Doc. PhDr. Marie Voždová, Ph.D., vystudovala na FF UP v Olomouci obor učitelství všeobecně vzdělávacích předmětů francouzština a ruština, v roce 2001 obhájila dizertační práci na francouzské literatuře a habilitovala se v roce 2009 v oboru Teorie literatury. V září 2010 byla jmenovaná vedoucí Katedry romanistiky, kde přednáší dějiny francouzské literatury. Specializuje se na francouzskou dramatickou komediální tvorbu, bulvární divadlo či současnou ženskou literaturu. V roce 2007 publikovala spolu s Jiřím Špičkou knihu Francouzská a italská dramatická tvorba na moravských a slezských divadelních scénách a v roce 2004 vyšla v Olomouci její monografie Skřípavý smích Jeana Anouilhe. Zároveň se podílela téměř stovkou hesel věnovaných francouzským dramatikům 18.–20. století na Slovníku francouzsky píšících autorů (In: Fryčer, J. a kol.: Libri, Praha 2002). Monografii Francouzský vaudeville – geneze a proměny žánru vydala v roce 2009. Je členkou badatelského kolektivu výzkumného záměru „Pluralita kultury a demokracie“ a řešitelkou několika grantových projektů. Absolvovala řadu vědeckých pobytů ve Francii, k nejvýznamnějším z nichž patří dvě stáže na Ústavu pro výzkum moderních a současných literatur při Univerzitě Blaise Pascala v Clermont-Ferrandu.

Připravila L. Skácelíková, foto archiv doc. M. Voždové