Historie a současnost

Filozofická fakulta zahájila činnost v zimním semestru roku 1946. Ve svém vývoji prošla řadou organizačních změn. Zvláště v prvních pěti letech byla organizace jednotlivých studijních a vědních oborů na fakultě poměrně složitá.

Jako základní pedagogicko-administrativní jednotky existovaly semináře. Už od počátku studijního roku 1946–47 byly zřízeny následující semináře: filozofický, psychologický, pedagogický, sociologický, seminář pro prehistorii a protohistorii, starověké dějiny, dějiny výtvarného umění, klasickou filologii, slovanskou filologii, románskou filologii a anglickou filologii. Po získání dalších učitelů byly zřízeny semináře estetiky, pomocných věd historických, slovanských dějin, obecných dějin, seminář pro obecný jazykozpyt, indologický, sinologický, pro klasickou archeologii, fonetický seminář (později laboratoř) a zeměpisný seminář.
Pro výuku jazyků byly zřízeny jazykové lektoráty. Vedli je hned od počátku lektoři zahraniční a tradice cizích lektorů se při výuce některých jazyků udržela i později (zvl. ruština, polština a francouzština). Již v prvním studijním roce byly zřízeny lektoráty z řečtiny, latiny, slovenštiny, polštiny, ruštiny, srbochorvatštiny, slovinštiny, francouzštiny, italštiny, španělštiny a angličtiny. V roce 1947 přibyly lektoráty čínštiny, dánštiny, holandštiny a norštiny, v roce 1948 bulharštiny a němčiny.

Od roku 1947 byly při některých oborech zakládány ústavy. Ty vznikaly především pro několik příbuzných disciplín, případně po určitou dobu i společně s fakultou pedagogickou. Budovaly vlastní specializované knihovny a sbírky pro potřebu výuky. K prvním ústavům patřily Ústav filozofický (1947–1953), psychologický (1947, do 1953 interfakultní), Ústav hudební vědy (1947, interfakultní), Ústav pro slovanskou filologii (1948), Ústav historický (1948), zeměpisný (1948, přešel později k pedagogické fakultě), sociologický (změněný v roce 1949 na Ústav společenských nauk s připojeným Ústavem pro plánování).

Pro řízení vědeckých i pedagogických otázek příbuzných disciplín byly od roku 1948 na základě ministerského výnosu zřizovány vědecké odbory, které měly charakter mezioborový a mezifakultní. Jejich členy kromě učitelů filozofické a pedagogické fakulty byli jmenováni i vybraní studenti a někteří odborníci nepůsobící na fakultě. Byly ustaveny odbory sociologický, biologický, slavistický, bohemistický, romanistický, odbor pro klasickou filologii a odbor dějin výtvarného umění. Začátkem roku 1949 byly pak zřízeny odbor filozofický, historický, fonetický a odbor pro obecnou jazykovědu. V průběhu roku 1949 došlo k určité reorganizaci, byl vytvořen široký odbor filologický, který měl čtyři sekce: slavistickou, klasické filologie, romanistickou a anglistickou. Vznikem kateder však odbory ztratily svou původní funkci, některé z nich zanikly, jiné existovaly jen formálně. Ty, které zůstaly aktivní, se nadále zaměřovaly na odborné přednášky a diskuse o nejnovějších vědeckých výzkumech pracovníků fakulty či pozvaných odborníků z jiných pracovišť. Nejaktivnější byl odbor filologický. Jeho funkci převzaly v roce 1964 pobočka Jazykovědného sdružení Československé akademie věd, pobočka Literárněvědné společnosti ČSAV a pobočka Kruhu moderních filologů. Početnou přednáškovou činnost vyvíjel i odbor historický.

Na základě vysokoškolského zákona byly v roce 1950 ustaveny jako základní organizační jednotky pro vědeckou a pedagogickou práci katedry. Na Filozofické fakultě UP v Olomouci bylo zřízeno osm kateder: Katedra marxismu-leninismu (interfakultní, s přidruženým Ústavem společenských nauk a Ústavem pro plánování, zrušena v roce 1969, následně založen Ústav marxismu-leninismu s celouniverzitní působností), Katedra dějin filozofie (s filozofickým a psychologickým ústavem), Katedra historie (interfakultní, začleněn do ní byl Ústav historický, Ústav pro prehistorii a protohistorii, Ústav pomocných věd historických a z pedagogické fakulty Ústav pro historickou vlastivědu), Katedra věd o umění (s ústavy estetickým, dějin umění, klasické archeologie, a interfakultním Ústavem hudební vědy a výchovy), Katedra českého jazyka a literatury, Katedra slavistiky (s mezifakultním Ústavem pro slovanskou filologii), Katedra západoevropské filologie (s ústavy pro románskou, anglickou a germánskou filologii), Katedra ostatní filologie a pomocných věd filologických (s ústavy pro klasickou filologii, obecný jazykozpyt a fonetickou laboratoří).

Katedra zeměpisu byla v souvislosti s výše uvedenou reorganizací přeřazena k pedagogické fakultě. Katedra slovanské filologie (slavistiky) se v roce 1966 rozdělila na Katedru rusistiky a Katedru slavistiky. Ke Katedře českého jazyka a literatury se v roce 1972 připojila slavistika a došlo k přejmenování na Katedru bohemistiky a slavistiky. V roce 1995 byla obnovena samostatná Katedra slavistiky, jejímž základem se stala dosavadní Katedra rusistiky, zajišťující studium rusistiky, polonistiky a později i ukrajinistiky.

Katedra západoevropské filologie byla od roku 1953 rozdělena na Katedru románské filologie a Katedru anglické a germánské filologie. Komunistický režim nepřál výraznějšímu rozvoji západoevropských filologií. Nové období pro tyto filologie nastalo od roku 1990. Na katedru romanistiky se k francouzštině vrátily jako studijní obory filologie španělská, portugalská, italská a do vzniku samostatné katedry v roce 1992 i latinská filologie. Z Katedry romanistiky byl do osamostatnění řízen kabinet Dálného východu, zajišťující studium filologie čínské a japonské. V roce 1990 vznikly rozdělením samostatná Katedra anglistiky a amerikanistiky a Katedra germanistiky. Při Katedře germanistiky se v 90. letech začala velmi úspěšně rozvíjet nederlandistika jako samostatný studijní obor.

Na počátku 90. let se začalo vytvářet nové politologické pracoviště a studium oboru politologie, které našlo těžiště v zaměření na evropská studia, což se promítlo do názvu Katedry politologie a evropských studií. Ve druhé polovině 90. let zde začal působit Kabinet aplikované ekonomie.

Při vzniku Vysoké školy pedagogické v roce 1953 přešla na její fakultu společenských věd Katedra výtvarné a hudební výchovy, rozdělená od roku 1956 na katedry výtvarné výchovy (od roku 1965 název výtvarné teorie a výchovy) a hudební vědy a výchovy. Tyto katedry přešly organizační změnou v roce 1980 k pedagogické fakultě, čímž byly dále omezeny studijní možnosti na fakultě filozofické. V roce 1990 bylo obnoveno uměnovědné pracoviště jako Katedra věd o umění, rozdělená v roce 1992 na Katedru dějin umění, Katedru muzikologie a Katedru teorie a dějin dramatických umění. Základem posledně uvedené katedry se stal Kabinet pro divadlo a film etablovaný od roku 1969 na Katedře českého jazyka a literatury.

Dále byla k fakultě v roce 1958 přičleněna Katedra pedagogiky (v roce 1978 byla ještě ustavena samostatná Katedra vysokoškolské pedagogiky) a Katedra psychologie. Postupně zanikly Katedra dějin filozofie (přechodně otevřena jako Katedra filozofie v letech 1965–1970), Katedra věd o umění (1956) a Katedra klasické filologie a pomocných věd filologických (1961). Pro výuku studentů všech fakult cizím jazykům byla nově vytvořena Katedra neslovanských jazyků (od září 1957), pozdější Katedra aplikované lingvistiky. V roce 1962 byla vytvořena Katedra tělesné výchovy.

V roce 1971 byla zřízena Katedra aplikované sociologie, v roce 1977 pak Katedra výchovy a vzdělávání dospělých a Katedra teorie kultury. Tyto katedry byly nejvíce postiženy politickou indoktrinací v období komunistického režimu a v roce 1990 spolu s katedrami pedagogiky zrušeny. Od roku 1990 se o rehabilitaci daných oborů snaží Katedra sociologie a andragogiky. Při této katedře se v průběhu devadesátých let začala úspěšně rozvíjet teorie i praktická aplikace celoživotního vzdělávání. Své počátky měl na této katedře i obor žurnalistiky, od roku 1995 samostatná katedra. Rokem 1992 se datuje vznik Střediska distančního vzdělávání jako metodicko-organizačního pracoviště zaměřeného na distanční vzdělávání a na tvorbu a realizaci fakultních programů dalšího vzdělávání dospělých.

V první polovině 60. let byla zřízena vědecká a dokumentační pracoviště: Kabinet regionálních dějin (1963) při Katedře historie, programově navazující na dřívější činnost Ústavu pro historickou vlastivědu, a Kabinet Bedřicha Václavka (1964). V roce 1971 vzniklo Středisko pro výzkum uměleckohistorických památek, nejdřívě při Katedře výtvarné teorie a výchovy, od roku 1980 při Katedře historie.

Filozofická fakulta byla snad nejvíce vystavena ideologickému a politickému tlaku za komunistické éry. Výsledkem byla postupná redukce početných oborů z jejích počátků a orientace fakulty na přípravu středoškolských učitelů v úzkém spektru oborových učitelských aprobací. K nim v období 1970–1989 přibylo několik problematických oborů, často vyhledávaných komunistickými nomenklaturními kádry, usilujícími o vysokoškolské diplomy. Výsledkem redukce oborů na fakultě byla skutečnost, že filozofická fakulta neměla po řadu let (do obnovení v roce 1990) katedru filozofie.

Od počátku 90. let se výrazně rozšířila nabídka studijních možností. Vrátily se mnohé dříve realizované studijní obory, přibyly i nové, vedle politologie a evropských studií a žurnalistiky např. studium aplikované ekonomie spolu s jazykem nebo archivnictví.

Realizují se studijní programy pětileté magisterské (stále nejpočetnější), ale rozšiřují se i programy tříleté bakalářské, většina oborů je akreditována i pro doktorské studijní programy.